Kábul – Khamad Jan, 22 let, vzpomíná, že jako mladík byl dobrým studentem, který rád studoval. "Nyní se mi zdá, že nemůžu přemýšlet," řekl smutně a podíval se do země. Nastala dlouhá pauza. "Válka to dělá s tvou myslí."
Když na oblast začaly útočit síly Talibanu, on a jeho rodina uprchli z vesnice. Provincie Bamiyan je domovem velkého počtu rodin Hazara a Khamad Jan's je jednou z nich. Tradičně jiné afghánské etnické skupiny Hazary diskriminovaly a považovaly je za potomky mongolských kmenů, a tudíž za méněcenné.
Během útoků Talibanu byl otec Khamada Jana zajat a zabit. Jako nejstarší nesl Khamad Jan odpovědnost za pomoc své matce, dvou bratrech a dvou sestrách. Ale bojoval s vysilující depresí, a to natolik, že vesničané, dychtící pomoci, mluvili o exorcismu. Jednoho dne řekl, že se cítí připraven vzdát se života. Naštěstí mu členové komunity a jeho přátelé v místní mládežnické skupině „Afghan Youth Peace Volunteers“ pomohli vyrovnat se s bolestí, kterou cítí, a ujistili ho, že může najít smysluplnou budoucnost.
Vesnice Khamada Jana je obzvláště obtížným místem pro stavbu domů, silnic nebo farem. On a jeho rodina vlastní malý pozemek, na kterém se pěstují brambory a pšenice. Rodina tvrdě pracuje, ale vyroste tolik, aby se sama uživila sedm měsíců v roce. Několik měsíců v roce musí být silně závislé na chlebu a bramborách, což je sacharidová dieta, která vede k podvýživě. Stejně jako ostatní ženy ve vesnici jsou matka a sestry Khamad Jan chronicky chudokrevné, trpí bolestmi hlavy a křečemi v nohách.
Khamad Jan s pomocí bezúročné půjčky od soukromé korporace jménem Zenda podstoupil riziko založení malého podniku na výrobu bramborových lupínků.
Afghánské brambory jsou vynikající a Khamad Jan doufá, že kvalita jeho plodin mu poskytne mírnou konkurenční výhodu, ale populární značka z USA dotujících farmáře zaplavuje trh.
Předtím provozoval malou výrobu bramborových křupavých brambor na bazaru Bamiyan a dokonce přidal prodej sušenek a koláčů, ale náklady na nájem, olej a palivo byly neúnosné a nemohl vydělat.
Společnost Zenda Corporation mu na naléhání koordinátora mládežnické skupiny Hakima nabídla větší půjčku, ale Khamad Jan se cítil vystrašený finančním rizikem, že ji přijme. Aby mu pomohl překonat strach z přijetí této půjčky, Hakim, člen skupiny Zenda, přeměnil uspořádání na statut akcionáře.
Khamad Jan řídil obchod bez platu a Zenda jako akcionář pumpoval investice. Nyní, po dvou letech, se Khamad Jan cítil dostatečně bezpečně a sebevědomě, aby přijal přímou půjčku od Zendy.
Setkali jsme se s ním na místě v nové osadě na okraji města Bamiyan, kde koordinuje výstavbu malého zařízení pro výrobu linky na výrobu bramborových lupínků. Předtím jsme navštívili kůlnu, kterou si pronajímá, aby tam uložil své hlavní části vybavení, kráječ brambor a plombu sáčků. Až bude nová továrna dokončena, nastěhuje zařízení a zahájí výrobu.
Možná, jen možná, se rodina může vymanit z chudoby. Khamad Jan říká, že k tomu potřebují pomoc, ale upřesňuje, že potřebují pomoc, aby se k nim dostali přímo, spíše než prostřednictvím organizací, které využívají zdroje pro svůj vlastní prospěch. Dříve byly jeho sestry asertivnější a říkaly nám, že velká část „pomoci“, o které slyší v rádiu, jde lidem, kteří jsou zkorumpovaní a nesdílejí ji.
Sestry a matka Khamada Jana říkají, že vládní úředníci nejsou zapojeni do jejich životů; ve skutečnosti nikdy neviděli ani neslyšeli o žádném vládním opatření mimo jejich vlastní vesnickou radu.
Čelí však vážným problémům, které by jim vláda mohla pomoci vyřešit. Například elektřina je k dispozici pouze dvě hodiny denně.
Silnice jsou téměř neprůjezdné a pro děti je obtížné získat vzdělání.
Za 40 let života matka Khamada Jana zažila 30 let války.
Pamatuje si, že když jí bylo 10 let, když utíkala před sovětskou invazí, celá její vesnice se musela vydat do hor sněhem. "Někteří byli na oslech," vzpomněla si, "a někteří byli neseni na zádech jiných." Rodiny na útěku nedokázaly dostatečně pomoci všem svým blízkým. Mnoho lidí během cesty zesláblo, zejména velmi mladí a velmi staří, a to vedlo k katastrofálním pádům z hory, na které se ona a její sousedé mohli jen dívat.
Bojí se dalšího útoku.
Ani ona, ani její dcery nikdy neslyšely o útoku z 9. září v USA, ani si nebyly vědomy, že USA napadly jejich zemi v říjnu 11.
"Jsme negramotné ženy," řekla jedna z jejích dcer, "ale chceme mít šanci najít dobrou, důstojnou práci, abychom se mohli postarat o jejich rodiny."
Především chtějí žít bez neustálého strachu z války.
"Svět říká, že nám pomáhají," řekl soused Khamada Jana, když jsme byli na návštěvě u jeho matky a sester. "Jak? Svržením bomb?"
"Válka ničí lidi," uzavřel Khamad Jan poté, co nás provedl po prohlídce rozvíjející se továrny na výrobu bramborových lupínků. Znovu zíral do země a přemýšlel o tom, co by řekl. „Zničí naše živobytí. Poškozuje naši mysl."
"Všichni hráči v této válce mají svůj vlastní účel, proč tu být," dodal po dlouhé odmlce. "Lidé zde nemají z válek, které se vedou, žádný užitek."
Když to pro nás překládal, Hakimova ruka byla na rameni Khamada Jana. Nakonec Khamad Jan zvedl oči. Poděkovali jsme mu, že s námi mluvil o svých myšlenkách. A pak se vrátil do práce.
Kathy Kelly, ([chráněno e-mailem]), cestuje po Afghánistánu se dvěma dalšími koordinátory Voices for Creative Nonviolence, (www.vcnv.org), David Smith-Ferri a Jerica Arents.