[“Terminating the Bush Juggernaut,” delší a obsáhlejší diskusní příspěvek na toto téma, je zveřejněn na http://www.zmag.org/brecherjug.htm.]
Bushova administrativa se světu prezentuje jako moloch – „obrovská neúprosná síla, která nezadržitelně postupuje vpřed a drtí vše, co jí stojí v cestě“. Bushova strategie národní bezpečnosti vykresluje jeho „válku proti terorismu“ jako „globální podnik s nejistým trváním“. Říká, že USA budou jednat proti „vznikajícím hrozbám dříve, než budou plně zformovány“. Bushova administrativa si představuje nadcházející desetiletí jako pokračování nedávných požadavků USA, hrozeb a válek. Hodlá pokračovat v agresivním chování, které již ilustruje válka v Afghánistánu a Iráku, ozbrojená intervence na Filipínách a v Kolumbii a hrozby vůči Sýrii, Íránu a Severní Koreji. Bushova administrativa a její nástupci budou pravděpodobně v tomto molochu pokračovat, dokud nebudou nuceni skončit.
Zatímco Bushova administrativa hledala globální podporu pro svůj útok na Irák, New York Times napsal: „Rozbití západní aliance kvůli Iráku a obrovské protiválečné demonstrace po celém světě tento víkend připomínají, že na planetě mohou stále existovat dvě supervelmoci. : Spojené státy a světové mínění." Je ale ona „supervelmoc“, s níž se prezident Bush objevil „z očí do oka“ v předvečer války v Iráku, skutečně „houževnatým novým protivníkem“ nebo jen bleskovým protestem proti neúprosnému postupu Bushova obřího mola?
Zde jsou některé strategie, které mohou učinit nové globální mírové hnutí houževnatým a účinným v období po válce v Iráku:
Rozšíření zaměření: USA byly po celé 20. století světovou dominantní supervelmocí a často využívaly svou vojenskou sílu proti izolovaným protivníkům. Ale jeho moc vždy závisela na systému spojenectví s jinými mocnostmi, celosvětovém respektu k jeho vládnímu systému a rozdělení mezi ty, kteří se proti němu postavili.
Jádrem nové politiky Bushovy administrativy je nahrazení takové „hegemonie“ světovým řádem založeným na přímém diktátu USA. Tento posun je vyjádřen v Bushově dokumentu Národní bezpečnostní strategie. Místo sebeurčení a pluralismu tvrdí, že existuje „jediný udržitelný model národního úspěchu: svoboda, demokracie a svobodné podnikání“.
Místo bezpečnosti prostřednictvím mezinárodní spolupráce tvrdí, že USA „nebudou váhat jednat samy, pokud to bude nutné, aby uplatnily své právo na sebeobranu tím, že budou jednat preventivně“ a „přesvědčí nebo přinutí státy“, aby přijaly svou „odpovědnost“ jak je definují USA. Tento posun lze pozorovat u útoků na Afghánistán a Irák; hrozby vůči Sýrii, Íránu, Severní Koreji, Kubě a dokonce i Belgii a Francii; pohrdavé podkopávání OSN; a pohrdavé zacházení s dlouholetými spojenci USA.
Nové globální mírové hnutí má nyní příležitost předefinovat se jako hnutí proti této politice diktátu a agrese, jejímž vyjádřením byla válka v Iráku. Může se stát hnutím za mezinárodní spolupráci a za globální normy, pravidla a instituce, které omezují válčení států – včetně těch nejmocnějších z nich. V USA může toto hnutí podporovat politiky, které zajišťují bezpečnost prostřednictvím mezinárodní spolupráce.
Zatímco úvahy o budoucnosti nového mírového hnutí jsou stále v rané fázi, diskuse v USA se soustředila na expanzi z Iráku k širším otázkám zahraniční politiky USA; oslovení domácích sociálních skupin postižených Bushovou agendou; obrana lidských práv a občanských svobod pro disidenty, Araby, muslimy, imigranty a další ohrožené skupiny; a posílení mezinárodní propojenosti hnutí.
Hnutí pokračuje v demonstracích a dalších mobilizacích proti projevům americké agrese a nadvlády. Podstatná část hnutí se nepochybně zaměří na nadcházející volby: MoveOn již prohlásil, že za tímto účelem zmobilizuje své 1 ¼ milionu protiválečných kontaktů. Důležité je také vzdělávání veřejnosti v otázkách zahraniční politiky: United for Peace and Justice a koalice náboženských skupin již zahájily výuku a vzdělávací fóra o otázkách války a míru.
Využití nově vznikajících cílů: Program Bushovy administrativy generuje nekonečný proud urážek, které mohou poskytnout cíle pro pohybovou akci. Abychom uvedli několik příkladů z poslední doby, globální kampaně mohou vyžadovat stažení amerických jednotek z Iráku nebo jejich umístění pod velení OSN; obrana Francie proti americkým hrozbám hospodářských represálií; a likvidaci zahraničních vojenských základen USA. Rovněž by bylo možné podpořit řadu pozitivních globálních iniciativ, jako je návrat inspektorů OSN do Iráku a syrský návrh na Blízký východ bez zbraní hromadného ničení.
Globální koordinace: Takové kampaně vyžadují schopnost jednat rychle a proaktivně. Pro mnohé účely je současná decentralizovaná struktura hnutí vynikající, ale odhalila mezery, které je třeba zaplnit. Právě od konce irácké války se objevilo mnoho příležitostí pro globálně koordinovanou akci, které nebyly využity, protože neexistuje žádná infrastruktura, jejímž prostřednictvím by se o nich hnutí v různých zemích a sektorech mohla dozvědět, zaměřit se na ně a rozhodnout se podle nich jednat. na koncertě.
K plnění svých úkolů hnutí nepotřebuje centralizovanou rozhodovací pravomoc, ale mohlo by těžit z „propojování organizací“, které pomáhají s určitými klíčovými úkoly. Patří mezi ně monitorování a rychlé šíření informací o agresivních aktivitách USA – jakési „USA Watch“; koordinace rychlých globálních reakcí na pobouření i příležitosti; a udržování proaktivního dialogu o strategii a cílech pro vedení každodenních činností.
Odolání americkému diktátu: V mnoha zemích světa vyvolala válka v Iráku boj mezi těmi, kteří chtějí být nástroji amerického vlivu, a těmi, kteří se tomu brání. Důležité volby v Německu, Jižní Koreji a jinde se obrátily na otázku americké vojenské agresivity. V několika případech, zejména v Turecku a Jižní Koreji, pouliční konfrontace a politické boje v parlamentu donutily vlády obrátit kurz podpory války. Tento boj pokračoval i po válce. Většina vlád není rozhodnuta, jak moc se bude bránit americké moci a příkazům. Výsledek je ve většině případů otevřená otázka.
Globální mírové hnutí může z každé vlády udělat arénu boje o odpor vůči americkému diktátu. Lidé mohou svým vládám říci, že chtějí, aby vzdorovaly americkým požadavkům, selektivně odstoupily od spolupráce s USA a aktivně spolupracovaly s jinými zeměmi, aby omezily moc USA.
Demokratizace: Bushova administrativa se systematicky staví proti odporu vůči jejímu diktátu. Americké hrozby však lze využít k tomu, aby se z otázky míru stala otázka demokracie a sebeurčení. V některých případech – jako se to stalo v Turecku v předvečer války v Iráku – mohou mít vlády větší strach z vlastního lidu než z Američanů. Pokud tomu tak není, je to samo o sobě pádným důvodem pro změnu režimu k nastolení demokracie a samosprávy. Demokratické tlaky mohou nahlodat Bushovu „koalici ochotných“.
Nikde to není důležitější než na Blízkém východě. Zde řada autokratických režimů utlačuje své vlastní lidi a popírá jejich lidská práva s politickou podporou, financováním a vojenskou pomocí ze strany USA; zároveň spolupracují s politikou USA navzdory drtivému odporu jejich vlastních lidí.
V takovém prostředí může jít boj za demokracii a lidská práva ruku v ruce s bojem proti nadvládě USA. Boj za demokratizaci bez nadvlády USA by podporovala velká většina obyvatel většiny zemí Blízkého východu – s největší pravděpodobností včetně Iráku – a zároveň by izoloval a poskytoval alternativu těm, kteří chtějí nahradit stávající autoritářské režimy nové nacionalistické a/nebo teokratické.
Vícenásobné spojenectví: Globální opozice proti americkému útoku na Irák zahrnovala globální veřejné mínění, místní sociální hnutí, vlády mnoha zemí a tiché spojenectví hlavních neamerických mocností. Opozice v USA v té či oné době zahrnovala většinu veřejnosti, miliony jednotlivých aktivistů, staré a nové mírové organizace, koalici náboženských, dělnických, ženských, afroamerických a jiných organizací a některé členy armády, zpravodajské, politické a obchodní elity. Stejně jako Bushova administrativa organizuje „koalice ochotných“, tak ti, kdo chtějí ukončit Bushův program diktátu a agrese, musí spolupracovat v „koalici nepřejících“, bez ohledu na jejich střety zájmů a názorů.
Nenásilné mezinárodní sankce: Bushův obří molo má mnoho zranitelných míst. Postrádá vojenskou lidskou sílu, logistickou kapacitu a koloniální správce, aby odpovídala jejím ambicím na globální vládu. Postrádá legitimitu pro takový program ani doma, ani ve zbytku světa. Musí si půjčovat více než 550 miliard dolarů ročně ze zahraničí, aby zaplatila za dovoz, což dává těm, od kterých si půjčuje, značný vliv na svou politiku.
Zbytek světa potřebuje prezentovat USA důslednou, jednotnou a zásadovou opozici vůči Bushově politice diktátu a agrese. Tento odpor je třeba vyjádřit nenásilnými sankcemi, které americkým elitám a lidem ukážou, že politika globální nadvlády je pro ně nepřijatelně stojí.
Nenásilné sankce mohou mít ekonomickou, diplomatickou, právní a další formu a mohou být uvaleny jak vládami, tak lidmi působícími v občanské společnosti. Jeden příklad již probíhá: The New York Times z 18. května 2003 uvádí: „Amerikou vedená válka proti Iráku se ostře postavila Indonésii. Viceprezident Hamzah Haz, islámský vůdce, vyzval místní investory, aby přešli z dolarů na eura. K podobné změně došlo v Saúdské Arábii a dalších zemích Blízkého východu.
Spolu s takovými sankcemi by měl být americkému lidu nabídnut alternativní program mezinárodní spolupráce k zajištění bezpečnosti a řešení globálních problémů. A lidé a vlády ve zbytku světa by měli zahájit mediální a mezilidské kampaně, aby oslovili Američany s touto nabídkou.
Jak nedávno zdůraznila Phyllis Bennis: „Nyní se zabýváme budováním globálního hnutí za mír a spravedlnost. Toto hnutí za společenskou transformaci bude mít obrovský prospěch z úspěšné kampaně proti Bushově obřímu moru. Úspěch v této kampani pravděpodobně jen obnoví status quo ante. Politika Bushovy administrativy podkope tradiční základy hegemonie USA a zároveň sjednotí široké globální hnutí za mír, spravedlnost a demokracii. To otevře širokou škálu nových možností, v nichž bude mít globální hnutí za mír a spravedlnost příležitost chopit se iniciativy.
* Jeremy Brecher je historik a autor dvanácti knih včetně Strike! a globalizace zdola.