Čtenář Media Lens nám nedávno napsal a citoval přesná pozorování historika Marka Curtise, že:
„Británie je hlavním a systematickým přispěvatelem k velké části světového utrpení a hrůz a tento příspěvek vyplývá ze základních ekonomických a politických priorit, které vlády sledují doma i v zahraničí. Tyto základní politické postoje jsou výsledkem plánování široce určeného domácími strukturami společnosti, které definují „národní zájmy“. (Curtis, The Ambiguities of Power, Zed Books, 1995, str. 4)
Ale bohužel náš čtenář naznačil, že takové hrůzy byly nepřekvapivé, dokonce nevyhnutelné. Jeho úvahy zněly následovně: „v našich vysoce ‚civilizovaných kulturách‘ se naše predátorská povaha projevuje krádežemi, vraždami, manipulací, zneužíváním a jiným sociopatickým chováním.“ Podle jeho argumentů existuje silná vrozená tendence k tomu, aby vlády kořistily sebe navzájem i jednotlivce; tendence, která přímo pramení z predátorského pudu v lidech. Stručně řečeno: "Jsme beznadějně zotročeni predátorským touhám naší DNA."
Toto je klasické zobrazení našeho druhu jako „zabijácká opice“. Richard Davidson a Anne Harrington poznamenávají, že to byla „dominantní poznámka biobehaviorálních věd na Západě“. Jde o „tragicko-machistický“ přístup, který se zaměřuje na „náš potenciál k násilí, zkoumání [[] genetických a biochemických základů naší schopnosti sobectví, deprese a úzkosti." ('Visions of Compassion. Western Scientists and Tibetan Buddhists Examine Human Nature', editovali Richard J. Davidson a Anne Harrington, Oxford University Press, Oxford, 2002, strana v)
Ale jak pozorní vyšetřovatelé zdůraznili, musíme být opatrní, abychom nečinili kategorická prohlášení o lidské přirozenosti; zejména taková chybná a rozsáhlá teze o lidech jako o dravých „zabijácích lidoopech“. Německý psychoanalytik Erich Fromm (1900-1980) napsal:
„Lidská přirozenost není neměnná, a kulturu tedy nelze vysvětlovat jako výsledek pevných lidských instinktů; kultura také není pevným faktorem, kterému se lidská přirozenost pasivně a úplně přizpůsobuje.“ (Fromm, 'Člověk pro sebe', Routledge, 2003, str. 15)
Je pochybnou praxí ztotožňovat atributy společnosti, jako je nenasytné kapitalistické chování, s údajnými neměnnými vlastnostmi lidského druhu, jako je vrozená agrese. Fromm varoval:
"Lidskou přirozenost nelze nikdy pozorovat jako takovou, ale pouze v jejích konkrétních projevech v konkrétních situacích." (Tamtéž, str. 17)
Lidská povaha je dynamická, vykazuje značné variace podle okolností a kontextu, spíše než aby byla pevná, předem určená nebo statická. Zobrazení homo sapiens naším čtenářem jako „dravého“ je proto jednorozměrné; nebo ještě hůř, úplně špatně.
Multidimenzionální lidská bytost
Predátorské touhy jsou součástí lidstva; ale také spolupráce, empatie a láska. Psycholog Steven Pinker, který zdůrazňuje důležitost naší DNA při ‚vysvětlování‘ lidské povahy, poznamenává, že existuje „evoluční základ pro altruismus“. Poznamenává také, že „sociobiologie ukazuje, že smysl pro spravedlnost má hluboký základ v myslích lidí“. (Pinker, 'The Blank Slate', Penguin, 2002, str. 111)
Pinker pokračuje: „evoluce nás obdařila morálním smyslem a my jsme v průběhu dějin rozšířili okruh jeho použití prostřednictvím rozumu (uchopení logické zaměnitelnosti našich zájmů a zájmů druhých);, poznání (poznání výhod spolupráce v dlouhodobém horizontu) a mít sympatie (mít zkušenosti, které nám umožňují cítit bolest jiných lidí). (Tamtéž, str. 188)
V podobném duchu evoluční expert Elliott Sober poukazuje na to, že: „biologové nyní všeobecně uznávají, že altruismus se může vyvíjet a skutečně se tak stalo. Obraz přírody tak dokonale červené v zubech a drápech je jednostranný. Není o nic adekvátnější než růžový obrázek, že všechno je sladké a lehké. Laskavost i krutost mají v přírodě své místo a evoluční biologie pomáhá vysvětlit proč.“ (Sober, v Davidson a Harrington, op. cit., str. 54)
Sober poukazuje na evoluční úspěch spolupráce: „Skupinám altruistů se daří lépe než skupinám sobeckých jedinců, takže altruismus se může vyvíjet, i když sobečtí jedinci si vedou lépe než altruisté ve stejné skupině.“ (Tamtéž, str. 53)
To mohlo být evolučním zárodkem pro rozvoj soucitu, i když altruistické chování bylo zpočátku zaměřeno pouze na něčí potomky. Jak se ale později soucit rozšířil do mnohem širších kruhů lidské společnosti, dokonce i do úplně cizích lidí? Sober klade otázku takto: „Není záhadou, proč by se měl nějaký soucit vyvinout a nahradit rys nemít vůbec žádný soucit; záhadné je, jak by se rozšířený soucit mohl vyvinout a nahradit omezený soucit.“ (Tamtéž, str. 62)
Nabízí možné vysvětlení, že schopnost cítit rozšířený soucit koreluje se schopností cítit soucit se svými potomky. V tom, že rodiče byli dojati pláčem svých dětí, byla adaptační výhoda. Vedlejším efektem této „evoluční události“ je, že nás může pohnout křik každého dítěte.
Abychom zdůraznili, co Sober říká: rozvoj rozšířeného soucitu, který sám o sobě nemusí poskytovat žádnou adaptivní výhodu, je nicméně v souladu s evoluční teorií. Pokud to stále vypadá záhadně, zvažte poučný argument, který měl Charles Darwin s Alfredem Russelem Wallacem, vědcem, který nezávisle navrhl mechanismus přirozeného výběru.
Jak vysvětluje Sober, Wallaceův názor byl, že „přirozený výběr nemůže vysvětlit mentální schopnosti, které neposkytují žádnou pomoc při přežití a reprodukci“. Například bystrý zrak je užitečný při lovu, ale proč by měl přirozený výběr upřednostňovat schopnost vymýšlet nové vědecké teorie, psát symfonie nebo malovat mistrovská díla? Wallace tvrdil, že přírodní výběr může vysvětlit praktické dovednosti, nikoli „vyšší“ schopnosti. Darwin však oponoval, že oddělení „praktických“ a „vyšších“ schopností je iluzí; stejné duševní schopnosti, které pomáhaly našim předkům přežít a rozmnožovat se, nám nyní umožňují věnovat se intelektuálním činnostem, které nemusí mít žádný praktický přínos. (Střízlivý, tamtéž, str. 64)
Rozšířený soucit se pravděpodobně vyvinul jako taková „vyšší“ schopnost. Existuje však rostoucí množství důkazů, že rozvoj a praktikování soucitu má také praktické výhody, a to jak pro ostatní, tak pro sebe. (Viz David Edwards, 'Happiness is Disent – The Truth About "Looking After Number 1"'; www.medialens.org/articles/the_articles/articles_2001/de_number_one.ht ml.)
Útěk z našeho hardwiringu
Vlivný americký černošský aktivista Malcolm X jednou poznamenal, že se můžeme uzavřít do statických vzorců myšlení a chování, které odříznou možnosti pro individuální růst, obnovu a posílení:
„Děti mají lekci, kterou by se dospělí měli naučit, nestydět se za selhání, ale vstát a zkusit to znovu. Většina z nás dospělých je tak vystrašená, tak opatrná, tak 'bezpečná', a proto tak zmenšující se a rigidní a bojící se, že to je důvod, proč tolik lidí selhává. Většina dospělých ve středním věku rezignovala na selhání.“ („Autobiografie Malcolma X“, s Alex Haley, Penguin Books, Londýn, 1965/2001, str. 37)
Hlavním zjištěním v neurovědách posledních let je rozsah, v jakém naše mozky vykazují pokročilé úrovně „neurální plasticity“. Nejsme navždy „pevně nastaveni“ na rigidní způsoby chování; nejsme statickými ‚otroky‘ naší DNA. Existuje pozoruhodný stupeň, do kterého můžeme změnit zakořeněné vzorce myšlení, záměru a praxe.
Tomu se věnuje psycholog Daniel Goleman v inspirativní knize „Destructive Emotions“ (Bloomsbury, Londýn, 2003). V první kapitole Goleman představuje pozoruhodné výsledky experimentů s mentálními rysy buddhistického mnicha, který se během meditace zaměřil na navození stavu soucitu. Během této meditace byly sledovány mozkové vzorce mnicha. Výzkum, který provedl Richard Davidson z University of Wisconsin, odhalil vysokou úroveň aktivity v levé prefrontální kůře mnicha – oblasti mozku spojené s pozitivními stavy mysli, jako je horlivost, nadšení, radost, elán a duševní vztlak. Zdá se, že takto zvýšené úrovně pozitivních emocí lze dosáhnout vědomým úsilím a disciplínou v průběhu let meditační praxe. (Viz David Edwards, 'Animal Rights: The Case for Kindness', 4. srpna 2004; www.medialens.org/cogitations/040804_COG_Case_For_Kindness.php).
Představa, že jsme „beznadějně zotročeni svým kořistnickým touhám“, je tedy neopodstatněná.
Kromě pohledů na lidskou povahu z evoluční vědy, psychologie a neurobiologie se můžeme podívat na lidskou historii. Příkladů hororu, krutosti a násilí je samozřejmě spousta. Ale vezměte také v úvahu základní touhy lidí po míru a svobodě všude, v historii a ve všech kulturách. Jak říká Howard Zinn, autor „The People's History of the United States“:
„Lidé nejsou přirozeně násilní, krutí nebo chamtiví, i když se tak mohou stát. Lidské bytosti všude chtějí stejné věci: dojímá je pohled na opuštěné děti, rodiny bez domova, oběti války; touží po míru, po přátelství a náklonnosti napříč rasami a národnostmi.“ (Zinn, ‚V jedoucím vlaku nemůžete být neutrální‘, Beacon Press, 2002, str. 208)
Čtenář, který nám psal o „predátorských touhách“ lidstva, měl však v jednom ohledu pravdu: že lidé se mohou spojovat, a také to dělají, a vytvářet ve společnosti utlačující instituce a struktury. Nadnárodní korporace je jedním z prominentních příkladů, stejně jako mocné vlády, které jednají jako zástupci firemních zájmů.
Ale po celém světě jsou lidé, kteří těmto orgánům brutální, nelegitimní moci vzdorují. Zinn opět nabízí moudrost a naději:
„Pouze korektiv historické perspektivy může zesvětlit naše chmury. Všimněte si, jak často jsme v tomto [20.] století byli překvapeni. Náhlým vznikem lidového hnutí, náhlým svržením tyranie, náhlým oživením plamene, o kterém jsme si mysleli, že je uhašen. Jsme překvapeni, protože jsme si nevšimli tichého vzplanutí rozhořčení, prvních slabých zvuků protestu, rozptýlených známek odporu, které uprostřed našeho zoufalství předznamenávají vzrušení ze změny." (Tamtéž, str. 10)
Stručně řečeno, existuje integrální spojení mezi „osvětlením [osvětlení] naší temnoty“ a potenciálem pro zlepšení společnosti. Stejně jako my jako jednotlivci nejsme pevně nastaveni na sobectví a agresi, tak nespravedlnost a útlak nemusí být nutně pevnými rysy lidské společnosti.
David Cromwell je spolueditorem Davida Edwardse z Media Lens (www.medialens.org). Jejich knihu „Guardians Of Power – The Myth Of The Liberal Media“ právě vydalo nakladatelství Pluto Press, Londýn (www.plutobooks.com).