11. září bylo mnohem víc než tragické. Je to možné i horší. Je také možné mnohem lépe. A aby aktivisté dosáhli lepších výsledků, potřebují nejen truchlit, ale také se vzdělávat a organizovat. Ale mnoho lidí, se kterými se setkávám, pochybuje o vyhlídkách mírového hnutí. Považuji to za špatné ze dvou důvodů.
Za prvé, pochybování o vyhlídkách ztrácí čas. I když jsou vyhlídky na změnu mizivé, pracovat pro lepší výsledky je vždy lepší než naříkat nad problémy.
Dvě, na rozdíl od sklíčenosti, současné okolnosti vyvolávají naději. "Zbláznil ses?" zeptají se někteří lidé. Jedna věc je nutit k akci, ale druhá věc je vzdát se rozumu touze. Naději mi však nedává touha, ale důkaz.
Včera večer se vysílal dvouhodinový maratónský hollywoodský extravaganza všemi hlavními stanicemi a sledovaly ho miliony lidí. Elity nabádají k poslušnosti. Johnny a Jill si mají obouvat pochodové boty. Přesto to nebylo žádné povzbuzující shromáždění pro válku. Ti, kteří pracovali na záchraně životů, měli téměř odvahu a často dávali své vlastní. Večerní písně hledaly zdrženlivost a porozumění a výslovně odmítaly cykly odplaty a nenávisti. Nechápejte mě špatně. Večer nebyl zhudebněn ZNet. Ale ani to nepodporovalo hromadění teroru na vrcholu teroru. Pokud by pravice byla skutečně tak vzestupná, jak se mnozí bojí, měli bychom Hodinu Boba Hopea a Charltona Hestona. My ne.
Navíc se v posledních dnech konaly desítky malých a také docela velkých demonstrací a shromáždění. Zprávy uvádějí, že dnes, v sobotu, je naplánováno 105. Válka zatím není. Ale existuje odpor a rychle roste.
Zrovna před dvěma dny jsem byl požádán, abych byl v celostátním rozhlasovém call-in show s poslechovostí zhruba dvou milionů z celé země. Hostitel, republikán, se domníval, že ohledně jakýchkoli válečných plánů dojde k rozdělení, a chtěl nabídnout různé hlasy (což je samo o sobě dobré znamení). Řekl mi, že tam budu patnáct minut. Přišel čas, zavolali, zeptali se mě, čím se liším od Bushe. Odpověděl jsem a diskuse pokračovala dvě hodiny. Hostitel nakonec nechal nepřátelství za sebou a byl stále zvědavější. Mnozí volající byli samozřejmě nepřátelští, ale byli také otevření přesvědčivým komentářům. Jednoduchá formulace, že útočit na civilisty je terorismus, že terorismus je strašný, a proto bychom neměli útočit na civilisty, byla nevyvratitelná. Zajímavější je, že se nikdo ani nepokusil vyvrátit kontextové argumenty a důkazy. Dali jasně najevo, že vědí, že moje tvrzení o politice USA v Iráku a jinde jsou pravdivá a až na pár výjimek by s nimi i neochotně souhlasili, takže zbývající otázkou bylo, zda by USA měly být vázány stejnou morálkou, jako doufáme, že budou ostatní. vázán, spor, který lze snadno vyhrát s kýmkoli jiným než s fanatikem. Nebudu pokračovat v podrobnostech. Jde o to, že i na pravicovém fóru mnoho lidí uslyší naše názory, pochopí je a dokonce změní názor.
Americké elity mají rády válku. Válka vysílá zprávu, že zákony nezavazují americké elity, že morálka nezavazuje americké elity, že nic nesvazuje americké elity než jejich odhady vlastních zájmů. Troubí, že všichni ostatní by měli naše plány ratifikovat, nebo alespoň uhnout z cesty. Stejně tak pro americké elity je válečná připravenost dobrá ekonomika. Vojenské výdaje pohánějí kapitalistickou pumpu a podněcují její motory, ale rozhodující je, že vojenské výdaje nedávají lidem uprostřed a na dně lepší podmínky nebo lepší bydlení nebo více vzdělání nebo lepší zdravotní péči nebo cokoli jiného, kvůli čemu se lidé budou méně bát, více informovanější, bezpečnější a zejména schopnější rozvíjet a prosazovat své vlastní programy týkající se ekonomické distribuce. Válka posiluje bohaté a mocné, ale její skutečnou předností je, že zbavuje pravomoci pracujících lidí a chudých zbavených volebního práva. Válka ničí uvažování. Povyšuje mainstreamová média, aby dominovala komunikaci ještě více než v době míru. Válka podporuje represe tím, že vyžaduje poslušnost. Označuje disent za zradu, nebo v tomto případě počínající terorismus. Elitám se tohle všechno líbí, není divu. Takže zatímco elity z těchto důvodů tíhnou k válce proti terorismu, co, pokud vůbec něco, může jejich plány překazit?
Když Bush říká, že útočit na civilisty z politických důvodů je špatné, a naléhá na to, že musíme najít způsoby, jak takový terorismus odstranit – je to velmi přesvědčivé téměř pro každého. Ale když v dalším nádechu Bush nabádá k tak rozmanitým vojenským útokům na civilisty (nebo k jejich vyhladovění), jeho pokrytectví si vyžádá kritiku. Jako řešení nebezpečí terorismu, páchání dalšího terorismu, který zase plodí stále více, neudrží podporu. Stejně tak bojovat proti fundamentalismu tvrzením, že Bůh je na naší straně, se také ukáže jako neinspirativní. Pětileté děti mohou a budou nesouhlasit. A stejně tak dospělí.
Co tedy brání válce? Lidé ano. Je to tak jednoduché. Lidé, kteří jako první pochybují o účinnosti a morálce hromadění teroru na vrcholu teroru. Lidé, kteří pomalu přecházejí od tichého disentu k aktivní opozici. Lidé, kteří přecházejí od odporu proti válečnému násilí a barbarství hladovění k napadání základních institucí, které plodí válku a hladovění. Pokud si elity zvolí válku jako národní program, učiní tak v naději, že může bránit a dokonce rozšířit jejich výhody. Budeme-li jednat tak, že válka místo toho podnítí veřejné porozumění a odpor nejen k válce, ale časem dokonce i k vládě elit – pak elity přehodnotí svůj program. Vsadím se, že mnozí už mají vážné pochybnosti.
Jak těžký je tedy náš úkol? Co si většina lidí myslí o této situaci, než aktivismus čelil mediálnímu šílenství? No, rozhodně to není definitivní, ale průzkumy Gallupovy agentury nám dávají více důvodů k naději.
První otázka: „Jakmile bude známa totožnost teroristů, měla by americká vláda zahájit vojenský útok na zemi nebo země, kde sídlí teroristé, nebo by měla americká vláda usilovat o vydání teroristů k soudu? V Rakousku 10 % uvedlo, že bychom měli zaútočit. V Dánsku 20 %, Finsku 14 %, Francii 29 %, Německu 17 %, Řecku 6 %, Itálii 21 %, Bosně 14 %, Bulharsku 19 %, Československu 22 %, Chorvatsku 8 %, Estonsku 10 %, Lotyšsku 21 %, Litvě 15% Rumunsko 18%, Argentina 8%, Kolumbie 11%, Ekvádor 10%, Mexiko 2%, Panama 16%, Peru 8%, Venezuela 11% a dokonce i v USA jen 54% pro útok. Gallup nezískal čísla pro Čínu, pro země Blízkého východu atd.
Gallup se dále ptá: „Pokud se Spojené státy rozhodnou zahájit útok, měly by USA útočit pouze na vojenské cíle, nebo na vojenské i civilní cíle? V Rakousku 82 % uvedlo pouze vojenské cíle. V Dánsku 84 %, Finsku 76 %, Francii 84 %, Německu 84 %, Řecku 82 %, Itálii 86 %, Bosně 72 %, Bulharsku 71 %, Československu 75 %, Estonsku 88 %, Lotyšsku 82 %, Litvě 73 % Rumunsku 85 %, Argentina 70 %, Kolumbie 71 %, Ekvádor 74 %, Mexiko 73 %, Panama 62 %, Peru 66 %, Venezuela 81 %, a dokonce i v USA 56 % upřednostňuje útoky pouze na vojenské cíle, 28 % na vojenské i civilní cíle a 16 % neodpovědělo.
Zdá se jasné, že neobýváme svět připravený na vleklou válku. Místo toho žijeme ve světě, který je připraven na argumenty proti válce, na odpor proti válce a časem dokonce na řešení základních strukturálních příčin, které válku vyvolávají. Lidstvu nechybí skrupule ani logika, ale pouze informace a znalosti. Pokud mají lidé informace a mohou uniknout mediální manipulaci a konformitě, vyvodí důstojné závěry. Naším úkolem je poskytovat informace a pomáhat porušovat shodu.
A konečně, pokud jde o aktuální problémy. Jak těžké je pochopit to, co je zřejmé? Poštovní systém USA neřídí vzorní humanitární pracovníci ani géniové, tím méně radikálové. Přesto v reakci na dělníky zabíjející ostatní při práci – která se nazývá „přechod na poštu“ – se poštovní služba nerozhodla určit, kde bydlí provinilci, a zaútočit na tyto čtvrti kvůli úkrytu teroristů. Neřekli také, že stres z poštovní práce samozřejmě ospravedlňuje sériovou vraždu na pracovišti. Namísto toho byli na jedné straně právně stíháni a také si uvědomili, že stres byl mocně přispívajícím faktorem, a tak pracovali na snížení stresu, aby se naopak snížila pravděpodobnost, že lidé odejdou poštou. Kdokoli může tuto analogii rozšířit. Není to složité.
Ostatně americká vláda, která rozhodně není úložištěm moudrosti nebo morálního vůdcovství, obecně nerozhoduje o terorismu, aby pohnala celé populace k odpovědnosti. Když Timothy McVeigh bombardoval nevinné, federální vláda to označila za děsivé, přesně, ale nevyhlásila válku Idahu a Montaně za to, že ukrývaly buňky skupin, s nimiž byl McVeigh spojován – tím méně u všech lidí sdílejících McVeighovu rasu nebo náboženství. Vláda se rozhodla prokázat McVeighovu vinu a použít právní prostředky, aby ho zadržela a případ prozkoumala. To, čím se 11. září liší, pokud jde o agendu naší vlády, není ani tak větší rozsah hrůzy, ale spíše jeho užitečnost pro vládní reakční programy. V případě McVeigha by bombardování Montany elitám neprospělo. V případě 11. září si elity myslí, že bombardování různých cílů prospěje jejich kapitalistickým ziskovým a geopolitickým zájmům. To je drsné. To je asi ta nejdrsnější věc, kterou lze v této situaci v určitém smyslu říci. Je to ďábelský oportunismus. Přesto si upřímně myslím, že na určité úrovni každý ví, že je to pravda. V této zemi to dospělo do tohoto bodu. Hrají si s našimi životy, jako bychom byli jejich malé hračky. A my to víme a musíme to krok za krokem zastavit.