PODezření se nyní změnilo v potvrzenou skutečnost: indický test vodíkové bomby z května 1998 nebyl tak fantastickým úspěchem, jak se tvrdilo. Dramatické odhalení K. Santanama z minulého týdne, vysokého úředníka RAW s důležitými odpovědnostmi na testovacím místě Pokhran v roce 1998, v podstatě potvrdilo závěry známé ze seismické analýzy po explozi.
Místo 45 kilotun destruktivní energie jich výbuch vyprodukoval jen 15 až 20. Bomba nefungovala tak, jak byla navržena.
Proč to pískat o 11 let později? Neodolatelné nutkání říkat pravdu nebo morální neklid je sotva důvodem. Santanamův „coming clean“ má punc souhlasu nejjestřábího z indických jaderných jestřábů. Mezi ně patří P.K. Iyengar, A.N. Prasad, Bharat Karnad a Brahma Chellaney.
Tím, že dřívější test označili za neúspěšný, doufají, že budou důvodem pro další jaderné testy. To by Indii umožnilo vyvinout plnohodnotný termonukleární arzenál.
Jak je dobře známo, termonukleární (neboli vodíková) bomba je mnohem složitější než relativně jednoduchá štěpná zbraň poprvé testovaná Indií v roce 1974 a Pákistánem v roce 1998. Pokročilé zbraně potřebují doladit, aby dosáhly plné ničivosti – Francie musela otestovat 22krát k dosažení dokonalosti.
Indičtí jaderní jestřábi doufají, že vytvořením pro-testovacího prostředí zkomplikují život umírněné vládě premiéra Manmohana Singha, kdykoli se dostane k diskusi indické podepsání Smlouvy o všeobecném zákazu zkoušek (CTBT). Santanamovo odhalení bylo podníceno obavou, že pokud prezident Obama uspěje ve své iniciativě na oživení CTBT – kterou v podstatě zastřelil americký Senát v roce 1999 – mohly by být dveře jaderných testů celosvětově zavřeny. Závod s časem běží.
Nejedná se o jediný hrozivý vývoj. Indie zahájila námořní zkoušky své 7,000tunové ponorky s jaderným pohonem se schopností odpalu podvodních balistických střel, první z plánované pětičlenné flotily. Indie se v roce 10 stala desátou zemí s nejvyššími vojenskými výdaji na světě, ale nyní plánuje zamířit ještě dále nahoru. V červenci 2008 indický ministr obrany A.K. Antony oznámil, že Indie plánuje na období 2009-2009 navýšit svůj vojenský rozpočet o 2010 procent na ohromujících 50 miliard dolarů, což je asi šestkrát více než Pákistán.
Na pákistánské straně touha udržet jadernou paritu s Indií způsobila, že sešlápla pedál tak silně, jak jen to šlo. Ačkoli jsou počty pákistánských hlavic a nosičů přísně drženým tajemstvím, bývalý nejvyšší představitel CIA nedávno ve zprávě zveřejněné tento měsíc poznamenal, že: „Trvalo jim zhruba 10 let, než zdvojnásobili počet jaderných zbraní ze zhruba 50 na 100".
To je špatná zpráva pro ty Pákistánce, jako jsem já, kteří se dlouho staví proti pákistánským jaderným zbraním. Naši indičtí přátelé a kolegové – kteří se postavili proti bombě své země s mnohem větší vervou – selhali ještě působivěji při zastavení jejich jaderného obřího mola. Je malým zadostiučiněním poznamenat, že vývoj po roce 1998 opakovaně potvrdil předpovědi, které učinili pákistánští a indičtí protijaderní aktivisté samostatně, že hlasitá tvrzení jaderných jestřábů o „minimálním odstrašení“ na obou stranách jsou prokázaným podvodem. Limitem je pouze nebe.
Co by měl Pákistán dělat – před zvažováním alternativ, je třeba v klidu prozkoumat indické motivy a rozčlenit hrozby, kterým Pákistán čelí jak navenek, tak uvnitř, uvízlý v závodech ve zbrojení, které jsou poháněny nově objevenou ekonomickou silou Indie.
Za prvé, nepříjemná pravda – indičtí jaderní plánovači chtějí hrát ve velké lize, ne s Pákistánem. Zatímco jaderný Pákistán je skutečně vnímán jako problematický, jde o okrajovou úvahu. Nově objevený agresivní a nebezpečný nacionalismus Indie nyní aktivně hledá nové soupeře a nepřátele po celém světě. To potenciálně zahrnuje jeho současné spojence, Rusko a USA. Silně se ale zaměřuje na sousední Čínu.
Příklad: článek Bharata Vermy z tohoto měsíce, jestřábího redaktora vlivného Indian Defense Review, uvádí nesmyslnou předpověď, že Čína zaútočí na Indii před rokem 2012, přičemž indické vládě zbývají pouhé tři roky na přípravu. Tvrdí, že zoufalý Peking chce „učit Indii poslední lekci, a tím zajistit čínskou nadvládu v Asii v tomto století“ a Čína pracuje na konečné hře, která má kořeny v „trvalém přesvědčení komunistů, že čínská rasa je mnohem lepší. do nacistického Německa“. Vermovo řešení: Indie se musí vyzbrojit po zuby.
Pákistán by měl najít ujištění v tomto druhu myšlení, i když je pokřivené. Ukazuje, že většinu hnacích sil nese indická posedlost Čínou, nikoli nepřátelství s Pákistánem nebo muslimským faktorem. Indická vojenská expanze si jistě zaslouží plné odsouzení jak kvůli zbytečnému napětí, které vytváří, tak kvůli odklonu zdrojů od skutečných potřeb indického lidu. Ale poučení pro nás je, že nemusíme panikařit nebo se bát invaze Indiánů. Pákistán už má dostatek vojenských sil, aby zůstal v tomto ohledu v bezpečí, i když Indie rozšíří svůj jaderný arzenál.
Na druhou stranu Pákistán není v bezpečí před nebezpečnými vnitřními hrozbami. Jsou to: populační růst, terorismus a napětí v provinciích.
Pákistánská populace je mimo kontrolu. Z 28 milionů v roce 1947 vystřelil na dnešních 176 milionů, což je zhruba šestinásobný nárůst za 60 let. Tato explodující populační bomba znemožňuje většině poskytnout ani základní vzdělání a zdravotnická zařízení. Snižování dostupnosti vody na hlavu je nevyhnutelné a je jisté, že se stane zdrojem vážného vnitřního násilí a také rostoucího napětí s Indií.
Terorismus se naštěstí ještě nevymkl kontrole. Ale nedávná armádní vítězství a eliminace Baitullaha Mehsuda, i když jsou vítány, zdaleka nejsou rozhodující. Epicentra terorismu jsou vysoce mobilní. Náboženský radikalismus pronikl hluboko do jádra pákistánské společnosti, zejména do její mládeže. Skutečný problém leží v našich městech, ne v horách.
Nacionalistické boje, z nichž nejvážnější jsou ty v Balúčistánu, jsou třetí důležitou hrozbou. Vypovídají o hlubokém neštěstí, které pociťuje velká část Pákistánců žijících mimo Paňdžáb. I když je v tuto chvíli příliš zaostalý na to, aby vážně ohrozil federální strukturu, okolnosti se mohou rychle změnit.
To jsou vážné existenční hrozby. Ale nelze je uspokojit následováním indické cesty. Snížilo by ztrojnásobení pákistánského jaderného arzenálu a zásob raket nebo termonukleární zbraně jejich závažnost byť jen nepatrně?
Místo toho cesta k vytvoření životaschopného Pákistánu spočívá v zahájení programu nouzového populačního plánování, vybudování udržitelné a aktivní demokracie na zádech sociálního státu, restrukturalizaci ekonomiky pro mír spíše než válka, přetvoření federace tak, aby mohly provinční stížnosti účinně vyřešit, odstranit feudální řád a vytvořit tolerantní společnost, která respektuje právní stát a nedělá rozdíly mezi občany.
-------
Spisovatel je předsedou katedry fyziky a profesorem jaderné fyziky na Quaid-i-Azam University v Islámábádu.
Svítání, středa, 02. září 2009