„Každý má právo na svobodu názoru a projevu; toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory bez zasahování a vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky prostřednictvím jakýchkoli médií a bez ohledu na hranice.“
Článek 19 Všeobecné deklarace lidských práv, rezoluce Valného shromáždění Organizace spojených národů, 10. prosince 1948.
Jedním z mých prvních příběhů jako domácího zpravodaje pro The Observer byla studentská stávka v roce 1977 na London School of Economics. Kdykoli některý spolužák hovořil proti stávkujícím, skandovali: „Žádná svoboda slova pro fašisty“. Nikdy by mě nenapadlo, že by svoboda slova měla být odepřena komukoli – fašistům, komunistům nebo vegetariánům. To bylo v roce 1977 a od té doby jsem byl svědkem toho, jak byla svoboda slova odepřena jak těm, s nimiž souhlasím, tak těm, jejichž názory mě odpuzují. Moje víra ve svobodu projevu však vyžaduje, abych hájil právo obou mluvit. Jinak, co je to za svobodu slova, v kterou věřím? Svoboda souhlasit?
Tak se připrav. Chystám se hájit právo – pamatujte, právo, ne názory – Davida Irvinga, který dnes chřadne v rakouské zadržovací cele za trestný čin vyjadřování názoru, který se většině z nás zdá odporný. Prohlásil, že Hitler nevěděl nic o genocidě evropských Židů. U nás je to výstřelek, ale v Rakousku, Německu, Polsku a Francii trestný čin. Další antisemitský a mnohem zákeřnější popírač holocaustu Ernst Zundel čeká na soud v Německu s podobným obviněním. Irving je historik druhé světové války, který odhalil důležité dokumenty Wehramchtu, ale bránil nacisty. Podporoval Zundel u soudu – ne jeho právo mluvit, ale to, co Zundel skutečně řekl: že holocaust je mýtus. To je oba staví mimo oblast rozumné argumentace. Jejich chyby mohly být demonstrovány v otevřené debatě – jak to udělali renomovaní historici s Irvingovou prací. Otevřená diskuse – beze strachu z vězení a pokut – skutečně pomáhá vytvářet otevřenou společnost.
Většina z nás se vyslovila pro někoho, kdo potvrdil další genocidu. Turecká vláda obvinila romanopisce Orhana Pamuka z toho, co lze nazvat pouze „potvrzením holocaustu“ za tvrzení, že Turecko spáchalo genocidu na svém arménském obyvatelstvu během první světové války a po ní. Myslím, že Pamuk měl pravdu a byl jsem mezi mnoha, kdo za něj podepsal petice. Turečtí občané by měli být povinni dodržovat jakoukoli ortodoxii. Nevěřím ani tomu, že Turecko má právo stíhat ty, kdo obviňují jeho ozbrojené síly ze zločinů proti kurdskému obyvatelstvu země. Mimo Turecko je toto snadné (a zřejmé) zaujmout. Ale kolik v rámci Evropského společenství v literárním světě a ve světě lidských práv, kteří se shromáždili na Pamukovu obranu, se postavilo za právo dvou mužů, s nimiž nesouhlasí, aby se mohli vyjádřit?
Mám hrdinu svobody projevu, židovského právníka ve Spojených státech, který by se nikdy neodvážil popřít, že Židé byli v Německu zmasakrováni po milionech. David Goldberger je profesorem práva na Ohio State University, ale v roce 1977 pracoval pro American Civil Liberties Union. ACLU má čestný záznam v obraně amerických černochů na jihu a svobodě slova v celé zemi. Přeživší holocaustu se v roce 1977 snažili zakázat průvod amerických nacistů přes chicagské předměstí Skokie. Goldberg, ačkoli byl Žid, zastupoval právo nacistů na svobodu projevu a byl za to pranýřován. Věří však v ústavní právo vyjadřovat názory, které mu připadalo odporné.
Podobně konzervativní předseda Nejvyššího soudu USA Charles Evans Hughes v roce 1931 v případu Near versus Ohio napsal: „Práva nejlepších lidí jsou zajištěna pouze tehdy, když jsou chráněna práva těch nejodpornějších a nejodpornějších. “
Možná není nic odpornějšího a ohavnějšího než popírání genocidy naší doby, ať už arménské, židovské nebo rwandské. Ale nic nemůže být fatálnější pro naše právo mluvit a psát, než když odepíráme ostatním právo popírat naše nejdražší přesvědčení. Bude jednoho dne nezákonné tvrdit (nebo popírat), že Spojené státy spáchaly válečné zločiny v Iráku?
Valné shromáždění Organizace spojených národů přijalo dne 1. listopadu jednomyslným souhlasem rezoluci, která „odmítá jakékoli popírání holocaustu jako historické události, ať už v plném rozsahu nebo zčásti“. Pokud historik řekne – jak říká přední historik holocaustu současnosti Raul Hillberg – že počet Židů zavražděných nacisty byl 5.2 milionu, nikoli šest milionů, bude souzen před mezinárodním tribunálem za popření ortodoxní verze "částečně"? Mělo by historické vyšetřování ustat, protože OSN a soudy Rakouska a Německa vyjádřily svůj postoj k holocaustu? To není způsob, jak potlačit fašismus. Je to fašismus.