V těchto dnech jsem přestal číst noviny. Připadám si jako loutka na provázku. Noviny říkají, že černá je bílá a bílá je černá. Říkají mi, že ozbrojená okupace je osvobození a genocida přináší prosperitu.
Říkají mi, že staré civilizace musí být zničeny a z trosek lidských pozůstatků lze vybudovat nové civilizace. Noviny říkají, že pouze opakují to, co slyšeli od ostatních, ale nikdy mi neřeknou, čí hlas slyší a zda to, co slyší, je správné nebo špatné. To není jejich práce, tvrdí noviny. Pokud nedokážou rozeznat rozdíl mezi černou a bílou a pokud není jejich úkolem rozlišovat správné od špatného, nejsou mi k ničemu.
Místo toho se věnuji pohádkám. Četl jsem fascinující příběh dvou draků, Dragon America a Dragon Europe. Dragon America stárne a bojí se, že jeho rival, Dragon Europe, vyžene jeho nespoutanou autoritu nad celou říší. Dragon America má hlad a hledá lov. Vyřítí se ze svého doupěte a chrlí kazetové bomby a bomby Daisy a nejrůznější ohnivá zařízení. Polyká Palestinu s relativní lehkostí a to vyvolává strašlivou chuť na další kořist. Libyi, Libanon a další menší tvory přešlapuje. Pohltí Afghánistán, pak Irák, Sýrii, Írán, Severní Koreu, porazí Filipíny a pak roztrhá Indonésii, obrátí se k Indii. Dragon Europe sedí a sleduje se zvědavostí a zájmem. Dragon Europe zatím nemá hlad. Může čekat a dívat se. Draci potřebují lovit, aby přežili. Na řádění draka není nic neobvyklého. To je to, co draci dělají, chrlí oheň a polykají lidi.
Zuřící Dragon America se ocitá u dveří Číny. Nyní je Čína poutním místem pro draky. Dračí Ameriku pohlcuje zvědavost a strach ze svaté země. Bohové dračí země nejsou spokojeni s tímto podivným vpádem na jejich božské území a rozhodnou se zahnat Dragon America. Nastává hrozný boj.
Dragon Europe se při tomto obratu událostí napne. Pokud dračí bohové vyhrají, co se stane s Dragon Europe? Dragon Europe kárá Dragon America za jeho pošetilost. Jedna věc je lovit zranitelnou kořist a druhá věc je vkročit do svaté země. Dragon Europe ví, že když Dragon America prohraje, dračí bohové zabijí Dragon Europe. Dragon Europe přichází na pomoc bojujícímu Dragon America. Společně si podmaňují dračí bohy ve svaté zemi Číny. Dragon America se klaní Dračí Evropě a souhlasí s tím, že bude navždy poslušná vítězné Dračí Evropě. Dragon America s touhou vzpomíná na dobu, kdy v Hrozných válkách udělal totéž s jejich starším, Dragonem Británie.
Všichni draci jsou z bojů vyčerpaní. Souhlasí s tím, že rozsekají svět. Je to Nový světový řád. Revíry jsou nově definovány. Draci střeží svá místa a při lovu zůstávají v mezích svého území. Zavádějí nová pravidla lovu, kdo co dostane k jídlu, kolik a koho. Ne však na dlouho. Narodil se nový drak. Jednoho dne zapojí Dragon Europe do strašlivého boje.
Je to hrozný příběh. Je to taky strašná nuda. Četl jsem variace dračího příběhu, který se tolikrát opakoval: Španělsko, Nizozemí, Británie a nyní Amerika, je to stejný příběh s novými jmény. Přestávám číst pohádky. Chci vědět něco o skutečném světě, ve kterém žiji. Místo toho se otočím ke své křišťálové kouli. Alespoň mi to říká pravdu. Vím, že to, co říká moje křišťálová koule, je pravda, protože to je v souladu s tím, co intuitivně vím o světě, ve kterém vím, že musím žít.
V křišťálové kouli vidím americkou vlajku vztyčenou na tváři sochy Saddáma Husajna. Nebyl to Saddám, kdo celou tu dobu držel americkou vlajku vysoko? Nebo to byly USA, kdo nechal Saddámovu sochu uprostřed Blízkého východu? Iráčané se o tom začnou hádat. Brzy Iráčané bojují s Iráčany, arabští Iráčané bojují s kurdskými Iráčany, šíitští Iráčané bojují se sunnitskými Iráčany a proameričtí Iráčané bojují s protiamerickými Iráčany.
Americká vlajka vlaje vysoko v mé křišťálové kouli. Syřané se mezi sebou začnou hádat kvůli Iráčanům stejně jako Libanonci před dvěma desetiletími kvůli Palestincům. Syřané bojují se Syřany a americká vlajka vlaje vysoko, jako tomu bylo v Somálsku, když Somálci bojovali se Somálci, stejně jako v Súdánu, když Súdánci bojovali se Súdánci, stejně jako v Kolumbii, když Kolumbijci bojovali s Kolumbijci.
Moje křišťálová koule následuje americkou vlajku. Kouzlo americké vlajky je takové, že ať jde kamkoli, lidé mezi sebou bojují a vlajka stále vlaje. Zdědili tajné znalosti o umění vyvěšování vlajek od svých rodinných starších v Británii, ale ve své odbornosti své starší převyšují.
Je to tak starý příběh. Říká mi moje křišťálová koule o minulosti nebo budoucnosti? Stalo se to znovu a znovu tolikrát. Vyhrkl jsem: "Proč to tito lidé nechápou?" Moje křišťálová koule se vypne. Nezpochybňuješ křišťálovou kouli. Ve chvíli, kdy se dovnitř vloudí racionalita, pravda vyjde ze dveří. S křišťálovými koulemi musíte přijmout to, co vám říká. Zjistil jsem, že nejsem schopen přijmout to, co mi říká moje křišťálová koule. vyhodím to z okna.
Začínám bloudit intelektuální divočinou. Jsem hledající, který nyní hledá proroka, mesiáše. Narážím na hrob proroka panarabismu. Na desce na jeho náhrobku je napsáno „a všichni Arabové budou bratři“. Zjistil jsem, že hrobka byla poničena. Kdo to poničil? Jdu dál a přijdu k hrobce panafrického mesiáše a na desce je napsáno „všichni Afričané budou bratři“.
I ta hrobka je poničena. Od koho, to by mě zajímalo. Přicházím k hrobu mladého potulného kazatele z Jižní Ameriky. Jeho hrobka také říká, že „všichni obyvatelé Latinské Ameriky patří do jedné rodiny“. I jeho hrobka je poničena. Jeho hrob je posetý jedovatými verši. Moje putování mě přivádí na velký hřbitov prorockých hrdinů sekty, která kázala, že chudí této země jsou všichni bratři, kteří říkali, že by se měli spojit proti svým společným utlačovatelům. V jejich hrobech nejsou žádné svíčky, žádné květiny, nikdo se nestará o jejich vzpomínky. Proč jsou jejich hroby neudržované a zapomenuté?
Všude, kam jdu, svět kolem mě je plný hrobek mužů a žen, kteří zemřeli v boji. Za co bojovali? Proroci a mesiášové nebo jejich proroctví a vize?
Najde se další prorok nebo mesiáš, který sestoupí z nebes a řekne nám vše, co už víme? Nabádat nás, abychom spolu nebojovali, abychom se spojili a bojovali proti společnému zlu? Být statečný a stát po boku našich bratrů a sester v dobách nouze? Věřit v pravdu, spravedlnost a dobro?
Jaká spousta kaše! Možná bych měl zase začít číst noviny. Alespoň tam není kaše. Vraťte možná pohádky nebo hledejte křišťálovou kouli, kterou jsem vyhodil. Jsem vyčerpaný. Nevím, jestli někdy najdu to, co hledám. co hledám? Myslím, že v sobě hledám nepřítomné já. Já, které bylo znovu a znovu bito, opakovaně bito novinami, draky a křišťálovými koulemi.
Jsem však trochu zmatený ohledně proroků a mesiášů. Nemohu pochopit, proč jsem k nim přitahován, i když jsem procházel hroby tolika lidí, kteří padli v boji za svá proroctví a vize. Nejsou to mesiášové, které považuji za neodolatelné. Jsou to jejich vize. V jejich vizích je něco, co uklidňuje zraněnou duši. Vize jsou svým způsobem sny. Málokdo se odváží snít kolem mě. Vyžaduje to odvahu, vyžaduje to vzepřít se racionalitě a logice. Vyžaduje to předvídat budoucnost a připravit se na ni. Rozhodl jsem se, že budu nestydatým a sebepřiznaným snílkem.
Ve svých snech jsem tráva. Když se sloni perou, šlapou po mně, když se milují, šlapou po mně také, ale já zase vyrůstám z lůna země. Když vítr kvílí, ohýbám se, když utichá, pohupuji se jemně do jeho rytmu. Když jsem ořezán na velikost, znovu rostu, jsem znovu ořezán, rostu znovu a znovu. Pokud jste ze „třetího světa“ a máte duši zraněnou po staletí, vaším místem na světě je být tráva. Když se nad tím zamyslím, není divu, jak se tráva vrací zpět, jak nepořádně dělá svět velkých a vysokých?
Když se probudím ze svého snu, cítím se svěží a nabitý energií. Teď už vím své místo na světě. Vím, že to, co říkala křišťálová koule, byla pravda a ta pohádka nakonec nebyla pohádka. Můžu číst noviny, aniž bych se teď cítil jako loutka na provázku. Znám léčivou sílu snění, zvláště když je vaše duše zraněná a potřebuje péči.