Zisk bez produkování: Jak nás všechny finance vykořisťují
Rozhovor s Aaron Leonard
Nová kniha profesora ekonomie Costase Lapavitsase Zisk bez produkování: Jak nás všechny finance vykořisťují, ponořit se do nepolapitelného světa financí, do místa, kde se bohatství vytváří zdánlivě z ničeho, ale s tak dramatickým dopadem na světovou ekonomiku. Lapavitsas se zabývá jedním z nejinovativnějších a možná nejkontroverznějších konceptů politické ekonomie: financializací. Aaron Leonard si nedávno e-mailem dopisoval s profesorem Lapavitsasem a zeptal se ho na jeho novou knihu a její širší důsledky.
Píšete: „Je třeba věnovat značnou pozornost tomu, abychom nezacházeli s financemi jako s parazitickými nebo spekulativními aktivitami, čímž by se přiřadil financializaci čistě patologický charakter, který by byl zavádějící.“ Co je to vlastně financializace a jaké je nebezpečí jejího zjednodušeného zavrhování?
Neexistuje žádný obecně dohodnutý význam financializace. Chápu to jako historickou transformaci kapitalistické ekonomiky – epochální změnu, ke které došlo během posledních čtyř desetiletí.
Bylo by chybou považovat financializaci za jednoduše neuvěřitelný vzestup financí nebo růst spekulativních zisků. Financializace je zásadně o transformaci průmyslových a obchodních podniků, hledajících zisk ve finančních aktivitách; transformace bank, hledání zisku ve finančních transakcích a v jednání s domácnostmi; konečně transformace domácností, které jsou nasávány do finančních operací, aby si půjčovaly, ale také řídily důchody a pojištění. Představuje hlubokou změnu ekonomického, ale i společenského života, která zasahuje i do etiky a morálky.
Co má financializace společného s ekonomickou krizí v letech 2007–2008 – nebo jinak řečeno – proč bychom se dnes měli o finance zajímat?
Krize let 2007-2009 je systémovou krizí finančního kapitalismu. Přemýšlejte o tom: rozsáhlá globální krize vypukla, protože americké finanční podniky poskytly špatné půjčky nejchudší části americké dělnické třídy. Takový vývoj by byl v 19. století nemyslitelný.
Netřeba dodávat, že skutečná kapitalistická akumulace má po dlouhou dobu vážné potíže a ziskovost, i když se zotavila, zůstává podle standardů 1960. let slabá. Toto je pozadí, na kterém financializace vytvořila řadu bublin, které vážně ovlivňují reálnou ekonomiku, když prasknou.
Zvláště mě zaujala pasáž: „Podzim americké hegemonie, ať už z důvodu finančního zajištění či nikoli, se časově shodoval se značnými přílivy do USA, pozoruhodně i z některých nejchudších zemí světa.“ To vypadá jako docela paradox. Mohl byste rozšířit?
To je skutečně jeden z hlavních paradoxů financializace. Globální růst financí je založen na roli dolaru jako mezinárodní rezervní měny – nejblíže dnešním světovým penězům. Rozvojové země, většinou Čína, ale i některé z nejchudších zemí světa hromadí dolary, aby se mohly podílet na světovém trhu. Dolary se hromadí nákupem amerických vládních dluhopisů, tedy posíláním kapitálu do USA. Výsledkem je, že na čistém základě USA kapitál od zbytku světa přijímají, nikoli jej vyvážejí.
To je obrovské privilegium, které umožňuje USA levně financovat svou vládu. Rozvojové země jsou mezitím vedeny k tomu, aby své ekonomiky financovaly, protože získávají velmi likvidní americká aktiva.
V závěru píšete: „Konfrontace s financializací je ze své podstaty postoj, který vede k antikapitalistickým myšlenkám, politikám a praktikám.“ Proč je tomu tak, spíše než jako příklad, model regulace financí směrem k větší rovnováze, tj. více keynesiánskému světu, kde je ekonomika regulována v zájmu plné zaměstnanosti a všeho, co přináší?
Financializace je historická změna, hluboká transformace vyspělých a rozvíjejících se kapitalistických ekonomik. Není to pouze výsledek politických změn, jako je finanční liberalizace, i když k tomu jistě přispěly. Z toho vyplývá, že financializaci nelze čelit pouhou regulací financí nebo prováděním politických změn na makroekonomické úrovni. Přirozeně by k nim mělo dojít, aby se omezily finance, ale ke zvrácení financializace je zapotřebí mnohem více.
Přesněji řečeno, operace průmyslového a obchodního podnikání by musely být odděleny od financí; muselo by existovat veřejné vlastnictví a kontrola nad bankami; také by muselo být obnoveno veřejné poskytování bydlení, vzdělávání, zdravotnictví a důchodů, aby se finanční prostředky vyřadily ze života jednotlivých pracovníků. Jde o hluboké změny v ekonomice a společnosti, které by posunuly rovnováhu sil proti kapitálu a ve prospěch práce.
S tím souvisí, proč je z vašeho pohledu socialismus – pokud dobře rozumím tomu, co píšete – tedy skutečnou alternativou?
Boj za zvrácení financializace je nedílnou součástí boje o dosažení socialismu. Není nutné dosáhnout socialismu, abychom zvrátili financializaci, dosažení socialismu je skutečně mnohem složitější problém. Ale boj za omezení financí a odstranění jejich vlivu z každodenního života je zásadní součástí boje za socialismus. To je přesně ten druh socialismu, který potřebujeme pro 21. století – asociační, komunální, demokratický a inovativní při řešení sociálních problémů prostřednictvím finančního kapitalismu.
Costas Lapavitsas je profesorem ekonomie na School of Oriental and African Studies, University of London. Je členem Research on Money and Finance (RMF). Je hlavním autorem nové zprávy RMF „Breaking Up? Cesta ven z krize eurozóny." Mezi jeho předchozí publikace patří Sociální základy trhů, peněz a úvěrů a Politická ekonomie peněz a financí.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat