Několik hodin po skončení napjatého politického dramatu hlasování o důvěře v parlamentu (21.–22. července 2008) se na titulní stránce deníku Times of India (TOI) online objevil překvapivý až surrealistický titulek. Rahul mluví o Kalawati, ale už dva dny nejedla, prohlásil titulek. Spojení jména zjevného dědice Kongresové strany, Rahula Gándhího, se jménem zcela neznámého a trýznivé odhalení o Kalawati dohromady vytvořilo takový titulek, který způsobí, že šokovaný a zmatený divák se pozastaví, než klikne na přístup k příběhu. Kalawatiho příběh se ukáže být jedním z bezútěšných, pravděpodobně celoživotních, nikdy nekončících bojů o přežití v regionu Vidarbha, který vzrušující a svědomí probouzející žurnalistika P.Sainatha učinila symbolem národní krize zemědělství v éře neoliberální ekonomické reformy. Když její manžel spáchal sebevraždu, aby se vyhnul tlaku zadluženosti, byla Kalawati zatížena zodpovědností sama se starat o své děti. Poslední dva dny nejedla, protože prostě nebylo dost jídla, aby uživila pětičlennou rodinu. Rahul Gandhi poznal její příběh, když navštívil vesnici Jalka na zjišťovací misi ve funkci předsedy vlády v čekání a zastavil se u její chatrče. Když na něj přišla řada, aby se zúčastnil debaty v Lok Sabha, která předcházela hlasování o důvěře, člen parlamentu v Kongresu mluvil obšírně o téměř strádající Kalawati a tvrdil, že má prospěch z jaderné energie!
Uprostřed ošklivého oportunismu a řadové politické prostituce kolem hlasování o důvěře se může popletená logika Rahula Gándhího zdát jako relativně neškodná, protože politické přečiny jdou. Na rozdíl od vítězství, které bylo vytvořeno kupováním si podpory nepřátelských nebo plotových politických skupin s přízněmi korporátním kumpánům a příslibem stání ve vládě, poskytnutím útěku členům parlamentu od uvěznění za účelem odevzdání svého hlasu jménem premiéra a pytláctví. hlasy od opozičních skupin s mnohamilionovými úplatky, seriózní, neomalené snahy dědice, které se jeví jako státník, by mohly být považovány za pouhou nemotornost, pokud by nebyla nedílnou součástí propagandy, která vyvolala hysterické a z větší části neinformované podpora jaderné dohody mezi indickými vládnoucími elitami a americkými NRI (nerezidentní Indové). Zejména ti posledně jmenovaní začali uplatňovat obrovský vliv na indicko-americké vztahy, a tedy i na indickou zahraniční politiku. Tento vliv je zcela neúměrný početní síle populace NRI sídlící v USA a jejímu nenároku na volební práva v indických volbách. Triumf lobbingu NRI ve prospěch jaderné dohody v mocenských koridorech ve Washingtonu DC představuje politickou sílu toho druhu, který by skromný indický volič mohl považovat za obscénnost, jmenovitě převládající finanční vliv NRI a „nacionalismus“ diaspory nad roti, kapada aur makan (chléb, oblečení a přístřeší) založené na prioritách zbídačených mas, od nejchudších z chudých – obyvatel chudinských čtvrtí, obyvatel chodníků, dětských dělníků, hadrů a dalších, kteří jsou obeznámeni s hladem a podvýživou – až po ne tak chudé, kteří mohou být poněkud méně obeznámen s deprivací.
Ve jménu zmírnění plačícího energetického deficitu Indie indické elity a elity NRI uvedly na trh a prodaly jadernou dohodu. Střízliví analytici marně prokázali, že jaderná energie pokryje pouhých osm procent indických energetických potřeb, a to i v těch nejlepších projekcích zvýšené výroby energie z jaderných zdrojů. Hlasy zdravého rozumu byly utopeny kakofonií jménem jaderné energie. Fanatici a zastánci jaderné dohody využívali s ničivým účinkem neocenitelnou frázi národní zájem. Na základě svých příkladů z míst, jako jsou sídla ve vlastnictví NRI na Long Islandu a další privilegované enklávy, od indického velvyslanectví ve Washingtonu DC po vládní úřady v Novém Dillí (úřad premiéra, ministerstvo zahraničních věcí atd.), skandují stejný slogan. –Jai (vítězná) jaderná dohoda, Jai jaderná energie, George Bush Zindabad (dlouhý život). Hluk je opravdu ohlušující. Kvůli velkolepému úspěchu propagandy o jaderné dohodě při vytváření dezinformací a zatajování skromných výhod, které lze dosáhnout rozšířením výroby energie z jaderných zdrojů, mohou někteří z těchto jednotlivců skutečně věřit, že uzavřením jaderné dohody se prosazují indické zájmy.
Uprostřed toho, co je nejasné, není pochyb o tom, že politickou krizi z července 2008 urychlil premiér Manmohan Singh, jehož tvrdošíjné naléhání na dodržení závazku vůči americkému prezidentovi vedlo k rozbití víry v jeho komunistické koaliční spojence. The Yuvraj nebo korunní princ (který mimochodem řekl, že tento titul považuje za urážlivý) se pouze připojil ke sboru a nelze o něm říci, že by byl vinen tím, že by byl hlavním hybatelem. Přesto je dobře, že pilná reportérka TOI, Alok Tiwari, která navštívila Kalawati poté, co se o ní mluvilo v Lok Sabha, si dal záležet na tom, aby do situace vložil trochu rozumu tím, že poukázal na skutečnost, že hlavní potřeba Kalawati národa bylo jídlo spíše než jaderná energie. V jejím domě chyběla elektrická přípojka, protože její instalace byla nad její možnosti. Alok Tiwari, který se přímo pustil do sporu s Rahulem Gándhím, poznamenal, že Kalawati pravděpodobně nebude mít prospěch, i kdyby Indie měla vyrábět více elektřiny. Mezi indickými anglickými deníky se TOI ujala vedení v nestoudné propagaci jaderné dohody prostřednictvím úvodníků a názorových článků strategických myslitelů. Díky bohu, že si TOI přátelské ke korporacím udrželo alespoň novináře, který byl ochoten zpochybnit oficiální dogma.
Dalo by se dodat, že bez ohledu na propagandu, která je v rozporu, by Kalawatiová byla nerozumná, kdyby se zatajeným dechem čekala na slíbenou jadernou energii. Navzdory obscénnímu spěchu, s nímž je dohoda prosazována, se neočekává, že by dodávky zahraničního uranu dorazily v den následující po schválení dohody 123 Kongresem USA. Je také nutné počítat s tím, že uplynou roky, než zbrusu nové jaderné reaktory začnou chrlit tolik žádanou jadernou energii, onen vzrušující objekt touhy po domácích a NRI elitách.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat