ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat
CounterPunch, 24. - 26. srpna 2012
Před deseti lety se britská vláda labouristického premiéra Tonyho Blaira rozhodla podpořit rozhodnutí prezidenta George W. Bushe napadnout Irák, přestože právníci zahraniční kanceláře v Londýně varovali, že takový útok nemá „právní základ v mezinárodním právu“. Uprostřed ostrých rozporů mezi vládou a britskou společností invaze pokračovala v březnu 2003. Důsledky byly dalekosáhlé a podkopaly autoritu Blairovy vlády doma. Poté kulhal a v červnu 2007 odstoupil, pokorně a omluvně. Válka a ekonomika dohromady nehrály žádnou roli v pádu Tonyho Blaira v britské politice a porážce Labouristické strany o tři roky později.
Před několika dny britský ministr zahraničí William Hague osobně schválil dopis, který byl zaslán do Ekvádoru. Jeho podrobnosti byly brány jako hrozba přepadení ekvádorského velvyslanectví v Londýně a vytažení zakladatele WikiLeaks Juliana Assange k vydání do Švédska, kde ho státní žalobci chtějí vyslechnout kvůli stížnostem na sexuální napadení. Hagueův dopis byl doručen do Ekvádoru navzdory „vážným výhradám právníků v jeho oddělení“.
V anonymním rozhovoru pro deník Independent řekl vysoký britský úředník, že „zaměstnanci se obávali, že by tento krok mohl vyvolat odvetné útoky proti britským ambasádám v zámoří“. Velká většina v Organizaci amerických států je ve zbrani. Také mimo Ameriku se Británie snaží najít pro svůj postoj mnoho sympatií. Fotbalově řečeno, hrotový útočník premiéra Davida Camerona si vstřelil velkolepý vlastní gól.
Zatímco Julian Assange učinil prohlášení z balkonu ekvádorské ambasády v Londýně, kde zaútočil na americký „hon na čarodějnice“ proti WikiLeaks a novinářské svobodě, několik bývalých mandarinů Britské diplomatické služby vyjádřilo vážné obavy ohledně postupu Williama Hagueho v této záležitosti. Oliver Miles, 40letý veterán, popsal dopis do Ekvádoru jako „velkou chybu“, protože „staví britskou vládu do pozice, kdy žádá něco nelegitimního“. Bývalý velvyslanec v Moskvě, Tony Brenton, poznamenal, že ministerstvo zahraničí „trochu přehnalo sebe sama, jak z právních, tak z praktických důvodů“. A bývalý vyslanec v Uzbekistánu, Craig Murray, řekl: "Nemůžete jednoduše vydávat vnitrostátní zákony a odmítnout mezinárodní právo."
Jinak mainstreamová vysílací a tištěná média nadále průběžně komentovala celou záležitost. Informace byly obecně zmatené, selektivní, opakující se a často nepřátelské vůči Assangeovi a rozhodnutí malé latinskoamerické země poskytnout mu azyl. The Economist se však postavil na druhou stranu a kritizoval britské „neužití nikdy nepoužitého zákona z roku 1987, aby naznačilo, že by nakonec mohla mít právo vstoupit na ambasádu“.
Na tomto místě je možná nutné vzít na vědomí právní ředitelku Bertha Foundation se sídlem v Londýně Jennifer Robinsonovou, která dopis britského ministerstva zahraničí a implicitní hrozbu označila za bezprecedentní – takovou, která by si v případě realizace vynutila hlubokou změnu vedení mezinárodní diplomacie. Důležité je také podívat se na obavy, které vznesla prominentní americká feministická spisovatelka Naomi Wolfová v článku nazvaném „Něco shnilého ve státě Švédsko: 8 velkých problémů s „případem“ proti Assangeovi. Pod jejím drobnohledem je celý švédský právní systém.
Proč se Assange a další bojí, že by ho Švédsko vydalo do Spojených států, kde by mohl čelit zbytku života ve vězení, dokonce i popravě za zveřejnění uniklých oficiálních dokumentů? Protože v listopadu 2006 Organizace spojených národů uznala Švédsko vinným z porušení celosvětového zákazu mučení. Švédští úředníci předali Mohammeda El Zariho a Ahmeda Agizu, dva egyptské žadatele o azyl, agentům CIA v prosinci 2001, aby byli předáni ze Stockholmu do Káhiry. Oba byli v Egyptě mučeni. A jak napsal Seamus Milne v Guardianu, kvůli zprávám o tajném obvinění Assange ze strany velké americké federální poroty v Alexandrii ve Virginii.
Zákon říká, že o azyl může požádat ten, kdo byl pronásledován nebo se obává, že bude pronásledován kvůli rase, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo politickému názoru. V posledních dnech Spojené státy tvrdily, že neuznávají koncept „diplomatického azylu“. Jaký přesně rozdíl se Washington snaží udělat mezi azylem, politickým azylem a diplomatickým azylem, je matoucí. Assange byl přece na území cizí země, která mu poskytla útočiště. Podívejme se na některé precedenty.
Stalinova dcera Světlana požádala o azyl, když v roce 1967 vstoupila na americkou ambasádu v Dillí. Aleksandr Solženicyn získal azyl a žil roky ve Spojených státech, než se vrátil do Ruska. Martina Navrátilová, česká tenistka, získala azyl v USA v roce 1975. Existuje mnoho případů, kdy disidenti získali útočiště ve Spojených státech i jinde. Koncept je univerzální a závisí na suverénním rozhodnutí země, která žádost o azyl řeší.
Za prozkoumání stojí také tvrzení britského ministra zahraničí, že Spojené království má „závaznou povinnost“ vydat Assange do Švédska. Vraťme se na chvíli do října 1998. Bývalý chilský vojenský diktátor Augusto Pinochet navštívil Londýn kvůli lékařskému ošetření. Španělský soudce Baltasar Garzon, nyní v Assangeově právním týmu, vydal na Pinocheta zatykač na základě obvinění ze zločinů proti lidskosti v Chile. Pinochet byl zatčen o několik dní později v Británii, kde strávil více než rok v soudní vazbě a bojoval proti vydání do Španělska. Sněmovna lordů, tehdejší nejvyšší britský soud, rozhodla, že Pinochet může být skutečně vydán španělským soudním orgánům, protože zločiny, jako je mučení, nemohou být chráněny imunitou.
Britská vláda nicméně povolila Pinochetovi návrat do Chile v březnu 2000 ze zdravotních důvodů. Zákon byl jasný, ale pro britskou labouristickou vládu v té době neexistovala žádná „závazná povinnost“ vydat Pinocheta do Španělska. Chile pod Pinochetem podporovalo Spojené království během krátké války o Falklandy s Argentinou. Navíc se on a bývalá britská konzervativní premiérka Margaret Thatcherová navzájem obdivovali. Pro Pinocheta koneckonců existovala možnost vrátit se domů místo toho, aby byl vydán do Španělska.
Thomas Hobbes ve svém díle Leviathan ze sedmnáctého století psal o podstatě právního státu a legitimitě vlády: „Zákon je veřejné svědomí.“
Jaké svědomí?
[KONEC]