Porušení mezinárodního práva není vhodnou reakcí na porušení mezinárodního práva. Jako alternativa k ilegálnímu vojenskému „úderu“ na zemi, kterou alespoň částečně řídí Bašár al-Asad, se zde argumentuje, že to nejlepší, co lze v současné době se současnou situací v Sýrii udělat, je Mezinárodní trestní soud vydávat zatykače k zatčení a soudnímu řízení na Asada a další osoby odpovědné za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a porušování mezinárodního práva. Tyto zločiny by samozřejmě zahrnovaly použití jedovatého plynu proti civilistům, ale také by zahrnovaly hromadné popravy vězňů a úmyslné zaměřování a/nebo neschopnost chránit civilní obyvatelstvo.
Další mezinárodní seskupení jako G20 a Rada bezpečnosti OSN by vedle jednotlivých národních vlád mohly současně podniknout kroky ke zmrazení majetku osob, na něž byly vydány zatykače, v držení cizích států.
Pro takové akce existují precedenty. Pamatuje si někdo Dárfúr? Dárfúr je oblast Súdánu, kde byly v prvních letech tohoto století spáchány rozsáhlé válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. V letech 2009 a 2010 vydal Mezinárodní trestní soud příkazy k zatčení a soudnímu procesu na prezidenta Súdánu Umara al-Bašíra. Nyní je možná dostatek důkazů, aby bylo možné učinit totéž v případě Bašára Asada, prezidenta Sýrie. Současně by zatykače mohly a měly být vydány i na další osoby v řetězci velení syrské vlády – a také v řetězci velení povstaleckých sil, protože tito nebyli v současném konfliktu „anděly“.
V rámci doktríny „univerzální jurisdikce“ se mohou zapojit i soudní systémy jednotlivých zemí. Časným precedentem pro tento druh akce je zatčení bývalého chilského diktátora Augusta Pinocheta v roce 1998 britskou policií v Londýně na základě zatykače vydaného španělským soudem.
Pro ty, kteří upřednostňují „stávku“ (slovo používané k vyhnutí se slovu „válka“), se může pouhé vydání zatykače na údajné syrské válečné zločince jevit jako spíše mírný trest za ohavné druhy spáchaných zločinů. Jejich smysl je vidět – například súdánský prezident Omar al-Bašír je stále „na svobodě“. Ale takový trest možná není tak mírný jako to všechno. Pokud je někdo vůdcem nebo součástí vlády zapojené do špinavé občanské války, může být radostná vyhlídka na „vítězství“ zkažena myšlenkou, že poté bude na výběr mezi dobrovolným výletem do Haagu a soudem, nebo vyhlídka navždy se vzdát vyhlídky na zahraniční cesty – účastnit se mezinárodních konferencí, mluvit v OSN, trávit dovolenou na Francouzské riviéře, hledat léčbu lékařských problémů v Londýně – jako Pinochet – nebo se dokonce zúčastnit promoce svých dětí z Harvardu nebo nějakého jiného prestižního vzdělávacího centra. Už žádné nákupy do Paříže nebo Dubaje.
Kromě vydávání zatykačů Mezinárodním trestním soudem a dalšími soudy by Rada bezpečnosti OSN a další organizace jako G20 měly být schopny zajistit zmrazení a konfiskaci osobního majetku osob obviněných z válečných zločinů a zločinů. proti lidskosti, s cílem uhasit naději na život v přepychu i po případném pádu od moci, po způsobu bývalého diktátora Haiti Jean-Claude Duvaliera (Bébé Doc), který po sesazení uprchl (s některými velmi velkými částkami peněz) na Francouzskou riviéru. Přízrak Bašára Al-Asada zredukovaného na chudobu a útěku před mezinárodní spravedlností by mohl být pro případné diktátory a porušovatele lidských práv účinnějším odstrašujícím prostředkem než zpráva, že na Damašek dopadla americká raketa.
Výhodou opatření, jako je vydávání zatykačů a zmrazení majetku, je, že se zaměřují právě na viníky – místo na jejich oběti! Když Američané v roce 2003 zasáhli proti Saddámu Husajnovi v Iráku, údajně zčásti na ochranu iráckých občanů před jejich diktátorem, mezi prvními oběťmi bylo 500 civilistů, kteří hledali úkryt ve stanici metra a kteří byli zabiti technologicky vyspělou bombou nebo raketou. který se nějak dostal do podzemí. To zpočátku nebyla žádná kůže z nosu Saddáma Husajna. Nevinní Iráčané byli potrestáni za zločiny Saddáma Husajna. Trest nebyl „mírný“. Zasáhlo oběti, nikoli však pachatele trestného činu, který byl motivací k zásahu. To je univerzální (nebo téměř univerzální?) selhání vojenské intervence z humanitárních důvodů nebo z morálního rozhořčení. (Mimochodem, po této brzké ztrátě životů 500 civilistů v Iráku se věci mnohem, mnohem zhoršily.)
Ekonomické sankce nejsou o moc lepší než vojenská intervence. Ekonomické sankce, stejně jako vojenská akce, mají zvrácený účinek, protože trestají hlavně oběti, nikoli pachatele, zločinů proti lidskosti.
Další výhodou zmrazení majetku a vydání zatykačů na osoby obviněné z ohavných činností je, že otevírají možnost soudního řízení a pečlivého zvažování důkazů. Zde si pamatujeme, že zbraně hromadného ničení, které údajně vlastnil režim Saddáma Husajna v Iráku v roce 2003, se ukázaly jako neexistující. Saddám neměl žádné jaderné zbraně, žádný program jaderných zbraní, žádné biologické zbraně, žádnou flotilu minidronů připravených k odpálení proti Západu. V tomto případě občanské války v Sýrii to bylo náležitě uvedeno v a pečlivé zkoumání faktů Dennisem Kucinichem, bývalého kandidáta na amerického prezidenta a bývalého člena Sněmovny reprezentantů USA, že v současnosti dostupné důkazy nevylučují všudypřítomnou možnost, že za uvolnění jedovatého plynu mohli být zodpovědní sami syrští rebelové, s nadějí, že bude obviňována syrská vláda. Zdá se, že mezi startem rakety, kterou americká administrativa identifikuje jako prostředek k útoku chemickými zbraněmi z 90. srpna, a skutečným útokem chemickými zbraněmi je záhadný časový interval 21 minut. Raketám netrvá let z jedné části Damašku do druhé 90 minut. Viz analýza od Jima Naurekase zveřejněno na Fair.org 1. září a odkazoval se na něj Kucinich.
Samozřejmostí je použití chemických zbraní – opravdu je potřeba to opakovat? – jak morálně nepřijatelné, tak i v rozporu s mezinárodním právem – zejména pokud jsou cílem (nebo dokonce „kolaterálně poškozeni“) nebojující civilisté. Ale použití vojenské síly jednou zemí proti jiné zemi je rovněž nepřijatelné a v rozporu s mezinárodním právem, s výjimkou dvou typů případů. Prvním z těchto dvou typů výjimečných případů je sebeobrana v reakci na skutečný útok. Sýrie však nezaútočila na Spojené státy ani na žádného z jejich spojenců. Takže „stávka“ za současných podmínek pod tento typ výjimky nespadá. Druhým z těchto výjimečných případů je použití síly, které bylo sankcionováno a schváleno Radou bezpečnosti Organizace spojených národů. Dosud však Rada bezpečnosti neschválila vojenskou akci proti Sýrii. Absence konsensu mezi členy Rady bezpečnosti je možná politováníhodná. Ale vyřešení slepé uličky je úkolem diplomatů a světových vůdců – a člověk si přeje, aby se vrátili do práce. Sovětský svaz a Čína byly obviňovány z toho, že brání dohodě o opatřeních, která mají být přijata – ale stěží to může být v zájmu jedné z těchto dvou zemí, zejména Ruska, pro současný konflikt (s jeho doprovodným chaosem, extrémním lidským utrpením a přesídlování populací) pokračovat. Nějaký společný základ pro dohodu by se měl najít, i když ne 100% ke spokojenosti všech stran. Dosažená dohoda bude muset být pro každou stranu výhodnější než absence dohody. Ale znovu vyvstává otázka: Opravdu musíme takové věci opakovat?
Co se týče požadované úrovně důkazů a jistoty, které jsou vyžadovány před tím, než může být intervence ospravedlněna, nedávná historie viděla až příliš mnoho případů, kdy nám státní tajemníci, ministři toho či onoho, prezidenti a předsedové vlád řekli se vší upřímností a emoce, které dokážou vzbudit, o tom, jak jsou si naprosto jisti, že nepřítel udělal něco ohavného a hrozivého a že jediným řešením je vojenské. Jeden připomíná slavný projev Colina Powella před Radou bezpečnosti v únoru 2003.
Skutečnost, že obvinění z vážného porušování mezinárodního práva a lidských práv byla podrobena přísnému zkoumání, je v tomto případě zvláště důležité vzhledem k názorům vyjádřeným ruskými představiteli ohledně chatrnosti toho, co Američané a Francouzi předkládají jako „důkaz“ Asadova vláda autorství plynových útoků 21. srpna (a další data). Rusové nevylučují myšlenku, že za únikem toxických chemických látek mohou nějak stát rebelové. Rozhodně nebylo v zájmu Asada, aby se zdálo, že takové zbraně použil. (Asad samozřejmě sám popírá, že by tak učinil.) 21. srpna v The Independent, Patrick Cockburn nás pozval, abychom si „vzpomněli, že je tu propagandistická válka“! Zde se navrhuje, že neexistuje nic jako dobrý proces před Mezinárodním trestním soudem, který by celou záležitost objasnil.
Z méně nedávné historie si připomínáme, jak v srpnu 1939 muži oblečení v polských vojenských uniformách zaútočili na rozhlasovou stanici poblíž německého Gleiwitz. Jednalo se však o falešný útok, který zinscenovali příslušníci německých SS, převlečení za příslušníky polské armády, s cílem poskytnout „praktický důkaz“ pro média jako ospravedlnění pro nadcházející německý útok na Gdaňsk a německou invazi do Gdaňsku. Vlastní Polsko. (Viz popis Williama Shirera v Roky noční můry or „Časová osa invaze Polska“ od Johna Radzilowski (vstup 2013-09-08).) Vzpomínáme také na obvinění a protiobvinění z bombardování a ostřelování civilního obyvatelstva Gerniky dne 26. dubna 1937. Nechat prozkoumat příslušné dokumenty a svědectví soudem – s možností protivýslechu právníky na obou stranách – přispívá ke zjištění pravdy.
V projednávaném případě – zahrnujícím obvinění z použití chemických zbraní v Sýrii – může neochota předložit věc soudu, neochota dokonce čekat na zveřejnění zprávy inspektorů OSN vyslaných k vyšetřování případu jen posílit podezření na část mnoha, že zasahující ve skutečnosti nechtějí, aby se pravda dozvěděla.
Jako další argument proti vojenské intervenci při absenci mandátu uděleného Radou bezpečnosti OSN je třeba zmínit, že pokud USA jednají podle svého přesvědčení, že za chemické útoky jsou zodpovědné Asadovy síly bombardováním zdrojů patřících syrské vládě, Zdá se, že nic nebrání ruské vládě jednat na vlastní pěst, naopak existuje podezření, že to byli ve skutečnosti rebelové, kdo záměrně uvolnil plyn. Když Američané mohou „potrestat“ Asadův režim, proč by Rusové nemohli „potrestat“ rebely bombardováním jim? Co pak? (Jen myšlenka. Rusové mají námořní základnu na syrském pobřeží a ruské námořní lodě nejsou daleko.)
Závěrem a shrnutím lze zdůraznit následující body: Dodržování mezinárodního práva a lidských práv lze podporovat pouze dodržováním mezinárodního práva. Bez mandátu Rady bezpečnosti by byl vojenský „útok“ na Sýrii nezákonný a – z humanitárního hlediska – by pravděpodobně spíše zvýšil míru utrpení, než aby ji snížil. Vzhledem ke geopolitické situaci by to také mohlo mít nepředvídatelné výsledky. Nejlepším způsobem, jak vyjádřit extrémní mezinárodní nesouhlas se zneužíváním a zvěrstvy spáchanými v Sýrii, je, aby Mezinárodní trestní soud a další příslušné soudy vydaly mezinárodně platné zatykače na zatčení a soudní řízení s podezřelými pachateli. Kromě toho by všechny národní vlády, Rada bezpečnosti, G20 a další mezinárodní organizace měly přijmout opatření ke zmrazení majetku obviněných, dokud nebudou moci být postaveni před soud. Jako poslední, možná odrazující poznámku si však připomeňme, že ani „úder“ na Sýrii (ke kterému doufáme nedojde), ani vydání zatykačů na válečné zločince a zmrazení jejich majetku (které prosazujeme) vyřeší základní problém, který představuje pokračování velmi ošklivé, rozsáhlé a nepřijatelné úrovně násilí, nepořádku a utrpení v Sýrii, s nímž je třeba hledat konec. Není čas, aby světoví lídři trucovali a nemluvili spolu.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat